Pršííí

Ačkoliv už je dnes už 2. května, dubnové počasí nám tady zůstalo! Bohužel! Grrr! V parném letním horku není nic lepšího než pořádná sprška, ale teď teda rozhodně žádné parno není a já jsem pěknej zmrzlík.  Ano, vidíte správně, mám na sobě kozačky. :) Oblékám se prostě přesně podle počasí, takže jeden den mám klidně baleríny a druhý den moje nejoblíbenější kozačky se stříbrným zipem vzadu a nebo nejoblíbenější holiny se zlatýma cvokama vpředu. :) K tomu nejlépe nějaké šaty/sukni s teplýma punčochama nebo skinny.  Tyhle šaty miluju. Jsou ve stylu 60. let, to bude ale asi líp vidět ve více letním outfitu.

Šaty- Mohito | Svetřík - HM | Kožená bundička - Mango | Kozačky - Deliberti 

Kabelka - Longchamp | Destnik - rajdestniku.cz

  Moc se omlouvám za kvalitu fotek! Foceno jako rychlovka po škole z mobilu :D

Už nikdy nebudu říkat "NIKDY"

Slovo nikdy je vážně nebezpečný. Téměř pokaždý, když jsem řekla, že něco nikdy nechci, nikdy neudělám, nebo bych nikdy nechtěla, dostala jsem toho hned dvojitou dávku.

Na střední škole jsem opakovala stále dokola, že JÁ nikdy nepůjdu na vysokou - a co myslíte? Šla jsem! :D A ještě na jednu z nejdelších a nejtěžších.

Pamatuju si úplně jasně, že jsem zhruba od třeťáku na vejšce prohlašovala, že bych nikdy těsně po škole nechtěla pracovat sama, protože je to čirý bláznovství - a jako jediná z ročníku jsem shodou náhod celý první rok po škole pracovala sama. Ano, bylo to opravdu čirý bláznovství. Nicméně, přežila jsem to.

Další věcí, kterou jsem nikdy nechtěla, bylo odstěhovat se daleko z rodného kraje, daleko od rodiny. A vida, odstěhovala jsem se téměř 600 km daleko.

Nikdy jsem nechtěla mít velkou svatbu - a měla jsem ji.

Nikdy jsem nechtěla dojíždět do práce - trávím v autě skoro dvě hodiny denně cestou do práce a z práce.

Nikdy jsem nechtěla mít první dítě po třicítce - je mi skoro jednatřicet a žádné dítě zatím nemám.

Nikdy jsem se nechtěla rozvést - rozvádím se.

Už nikdy nebudu říkat nikdy!! A kdyby jsme mě náhodou někdy slyšeli, zarazte mě prosím dřív, než dokončím větu. Zdá se totiž, že kdykoliv vyslovím nikdy,  existuje téměř 99% pravděpodobnost, že se to opravdu stane.

Čili pod trestem přeposlouchání celého alba Justina Biebera - už  nikdy nebudu říkat slovo nikdy!

P.S.:

Nikdy se nechci znovu vdát a být opravdu šťastná. (jdu si pustit Biebera :D)

 

 

Cestopis z Thajska pokračuje .... Den 10 - Ko Lanta a její krásy

Jsem holka nepořádná a chaotická. Někdy.. V něčem. Dost často dělám deset věcí najednou a pak se divim, že nic nestíhám. Pokud něco neudělám hned a nezávisí na tom muj život nebo to není něco, co jsem někomu slíbila (protože já svoje sliby držim), dost často se taková neudělaná věc propadne do propadliště času.  Cestopis z Thajska je bez konce. Nedopsanej příběh. Proč se to stalo?  Protože v Thajsku bylo mizerný připojení a Blogger stávkoval, čímž mi vyrobil několikadenní skluz v příspěvcích. Do konce pobytu jsem poctivě psala. Jednak jsem na to měla čas a hlavně psaní potřebuju - už jsem tady říkala, že je to jedna z mých drog (nebo ne??.. možná jsem se zatím přiznala jen k yoga-junkie, tak už to víte). Cestopis je nedopsanej, protože jsme se vrátili domů a já byla teprv u 9. dne.  Vletěla jsem zpět do svýho pracovního poklusu a doteď jsem se nedostala k přetřízení fotek.  A když nejsou fotky, logicky nejsou ani články.  Teď jsem se k těm fotkám dostala jen proto, že v sobotu odjíždím na hory a jednoduše potřebuju prázdný karty. :D  Takže cestopis pokračuje... jestli se dopíše až do konce, to nevím, protože v propadlišti času je neomezené množství místa. Den 10 - Ko Lanta Počasí desátého dne nebylo nic moc. Sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a po včerejším dešti opravdu hodně, hodně vlhko. Je vážně super, když máte mokrý vlasy, aniž by jste se koupali :)... Vydali jsme se na jih ostrova do národního parku. Nedotčená příroda - nádherná pláž, kde zjišťuji, že břehy Ko Lanty nebudou ocelové, jak jsem si původně myslela. Moře totiž mění barvu s intenzitou slunečních paprsků. Hraje si s ním na schovávanou. Když se mezi mraky sluníčko dotkne prstem břehu, prosvětlený pruh mořské vody zprůzrační a objeví se na krátko azurová barva. Je to jen okamžik a hned je pryč... směju se tomu, jak je příroda vrtkavá. Protože na koupačku to nevypadá - mokří už jsme, tak na co se budem namáčet znova, vydáváme se na dvouhodinový výšlap do džungle národního parku. No, nápad to nebyl špatný, leč ve tomhle vedru v kombinaci se stoupající párou po včerejších deštích se prales stává skleníkem.  Po půl hodině ždímám tričko a přemýšlím, že dál půjdu snad ve spoďárách. Míjíme obrovské termitiště... ne.. termity si opravdu hladit nebudu. Zato tu krásnou ještěrečku jsem si pohladit chtěla, mrká po mě očkem, když si jí fotím, mění pózy a nastavuje se z profilu... ale je rychlejší než já a než se naděju zmizí mi v pralese. Po dvou hodinách rezignuju,  tričko už neždímám. Vracíme se do hotelu, kde mířím rovnou pod sprchu. I když je pod mrakem, chvilku se koupeme...  a pak se s dechberoucím západem slunce ještě vypravíme na procházku podél pláže.