Veřejné odhalení

Vysvětlete mi někdo, proč chlapi lžou. Proč lidi tolik lžou? A proč vlastně lžu i já?
Jasně, nebejt milosrdnejch lží, dost možná bychom se všichni dávno pozabíjeli.
Je mi z toho špatně. Z lidí, ze světa a někdy i ze sebe.

Proč sakra ani ve třiceti nevim, kdo jsem a kým chci být? Toužim vlastnit kabelku od Michaela Korse a zároveň zlepšit život lidí v Kambodže nebo ošetřovat děti v Izraeli. Copak to vůbec jde dohromady? Chtít nosit boty od Blahnika a procházet se v nich v prachu cest po zemích třetího světa?
Buď jsem schizofrenní, nebo naprosto geniální. Viděla bych to spíš na první variantu.

Tak. Už to všichni víte. Jsem regulérní blázen.
Možná proto je můj (náš promiň Evi - moje milovaná sestra je normální) blog tak zvláštně pomatenej. Podle toho, jak se mi v mysli sřídají různý lidi. Holka, co cestuje po Thajsku s krosnou na zádech, ale taky nosí prádlo od Victorias Secret a jehlový podpatky.
Má manželství v troskách bez zjevné příčiny a v podstatě má "perfect life", a přesto jí to nestačí.
Slyšim, jak si lidi kolem mě šeptají... jak TY můžeš bejt nešťastná?? Ty!? Co Tobě může chybět? S Tvojí perfektní prací, úžasným manželem, bytem vystřiženým z katalogu o bydlení, super autem a úžasnou postavou, kdy se můžeš cpát čokoládou dnem i nocí a stejně nepřibereš. Tak jo, ukamenujte mě.
To se právě všichni děsně pletete. Já jsem totiž prázdná. Prázdná až na dno. A nevím proč. Kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem žila přesně podle toho, co společnost nejvíc uznává.Vystudovala jsem kvalitní vysokou a dobře se vdala... páni ta holka má štěstí! Někdy mám chuť od toho všeho utéct. Od toho svýho dokonalýho života.

Celou dobu chci psát otevřeně. A nejsem toho schopná, protože se jednoduše bojím. Že si to přečtou všichni lidi kolem mě a zavrhnou mě. Budou se na mě dívat skrz prsty. Nepochopí mě.
Ztratím to svoje pozlátko perfektní ženy, které vyžaduje společnost, a za kterým se umně schovávám.
Nevim, co se stalo, ale najednou je mi to jedno. Aťsi.

S tímhle účelem byl blog založenej. Abych se tu mohla vykecat ze všech svých splínů. Takže to konečně dělám. Všichni si to přečtěte a možná pochopíte, proč jsem někdy tak divná. Proč někdy neodpovídám na zprávy ani emaily. A proč se někdy bezdůvodně směju celé hodiny.
Jsem rozbitá. Pošahaná blondýna.

Když se podívám, na svůj život z venku, nechápu. Tak s tim holka přece něco dělej!
To je ten problém. Já nevim co. Uvízla jsem v jistém bodě a nevim, jak se z něj hnout.
Muj život je jako předplánovaný diář, ve kterém se každý týden opakuje to samé ve stejných intervalech. Jsem schopná už dnes vám přesně říct, jak bude vypadat zítřek, pozítřek i popozitřek. Pokud se teda dneska cestou z práce nepotkám čelem s jiným autem.
Nezešíleli by jste z toho?
Já zešílela.
A konečně jsem našla odvahu se k tomu přiznat.
Ahoj, já jsem pošahaná blondýna, těší mě... :)

Be Dreamer!

XOXO K.