Cestopis z Thajska pokračuje .... Den 10 - Ko Lanta a její krásy

Jsem holka nepořádná a chaotická. Někdy.. V něčem. Dost často dělám deset věcí najednou a pak se divim, že nic nestíhám. Pokud něco neudělám hned a nezávisí na tom muj život nebo to není něco, co jsem někomu slíbila (protože já svoje sliby držim), dost často se taková neudělaná věc propadne do propadliště času.  Cestopis z Thajska je bez konce. Nedopsanej příběh. Proč se to stalo?  Protože v Thajsku bylo mizerný připojení a Blogger stávkoval, čímž mi vyrobil několikadenní skluz v příspěvcích. Do konce pobytu jsem poctivě psala. Jednak jsem na to měla čas a hlavně psaní potřebuju - už jsem tady říkala, že je to jedna z mých drog (nebo ne??.. možná jsem se zatím přiznala jen k yoga-junkie, tak už to víte). Cestopis je nedopsanej, protože jsme se vrátili domů a já byla teprv u 9. dne.  Vletěla jsem zpět do svýho pracovního poklusu a doteď jsem se nedostala k přetřízení fotek.  A když nejsou fotky, logicky nejsou ani články.  Teď jsem se k těm fotkám dostala jen proto, že v sobotu odjíždím na hory a jednoduše potřebuju prázdný karty. :D  Takže cestopis pokračuje... jestli se dopíše až do konce, to nevím, protože v propadlišti času je neomezené množství místa. Den 10 - Ko Lanta Počasí desátého dne nebylo nic moc. Sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a po včerejším dešti opravdu hodně, hodně vlhko. Je vážně super, když máte mokrý vlasy, aniž by jste se koupali :)... Vydali jsme se na jih ostrova do národního parku. Nedotčená příroda - nádherná pláž, kde zjišťuji, že břehy Ko Lanty nebudou ocelové, jak jsem si původně myslela. Moře totiž mění barvu s intenzitou slunečních paprsků. Hraje si s ním na schovávanou. Když se mezi mraky sluníčko dotkne prstem břehu, prosvětlený pruh mořské vody zprůzrační a objeví se na krátko azurová barva. Je to jen okamžik a hned je pryč... směju se tomu, jak je příroda vrtkavá. Protože na koupačku to nevypadá - mokří už jsme, tak na co se budem namáčet znova, vydáváme se na dvouhodinový výšlap do džungle národního parku. No, nápad to nebyl špatný, leč ve tomhle vedru v kombinaci se stoupající párou po včerejších deštích se prales stává skleníkem.  Po půl hodině ždímám tričko a přemýšlím, že dál půjdu snad ve spoďárách. Míjíme obrovské termitiště... ne.. termity si opravdu hladit nebudu. Zato tu krásnou ještěrečku jsem si pohladit chtěla, mrká po mě očkem, když si jí fotím, mění pózy a nastavuje se z profilu... ale je rychlejší než já a než se naděju zmizí mi v pralese. Po dvou hodinách rezignuju,  tričko už neždímám. Vracíme se do hotelu, kde mířím rovnou pod sprchu. I když je pod mrakem, chvilku se koupeme...  a pak se s dechberoucím západem slunce ještě vypravíme na procházku podél pláže.